Je to vždycky stejné. Člověk vyrazí na seminář, pozve si trenéra, nakoupí si odbornou literaturu a je přesvědčený o tom, že každý jeden z těchto kroků vyřeší problém, se kterým se potýká. Přesně tohle (vedle touhy po vzdělání, zvědavosti a blá blá blá), touha vyřešit můj Sísoproblém s chozením ven…nebo vlastně s chozením nikam…mě přivedla k tomu koupit si knihu Konejšivé signály a řeč těla u koní (autorkou je Rachael Draaisma; https://calmingsignalsofhorses.com/rachael/).
No, a tak jsem si tu knihu koupila a myslela jsem si, že teda tím pádem končí všechny problémy, protože mi poštou přijde slovník lidsko-koňštiny. To se nestalo. Teda…slovník přišel. Je poměrně obsáhlý, je v něm tuze moc obrázků (škoda, že jsou černobíle, bohužel, mno, ovšem lepší černobíle, než aby se vydavatel zruinoval barevnými a už nic nevydal), hrozná spousta informací na bezmála dvou stech stránkách. Abych to shrnula…můj problém se opět nevyřešil, tohle očekávané zklamání ovšem vyvážil a převážil obsah výše zmíněné publikace.
To, že existuje něco, jako konejšivé signály jsem tušila už dříve. Věděla jsem, že to je třeba mrkání nebo žvýkání na prázdno, že to může být třeba zívnutí…to jako jo. O existenci řeči těla víme, že nám kůň chce něco naznačit tím, že se k nám otočí zadkem, to je jasná věc. Nedělám to jinak. Je ovšem dobré rozlišovat určité nuance v rámci této komunikace a naučit se hlídat to, jak se koňucha cítí, mno, a to je právě to ono…tohle v tý knížce je. Je tam to, že existuje válení a válení, že kůň může hrabat nohou, ale může taky hrabat nohou…a že kůň žere, ale žere různě. A je dobré tyhle věci vědět. Netvrdím, že si jich bdělé oko zainteresovaného majitele nevšimne…protože každý pozná, když jeho kůň dělá něco „divně“…druhá věc ovšem je si tyto segmenty koňské řeči nějak interpretovat a přesně k tomu je výzkum Rachael Draaismy nepostradatelný…ta ženská nám ušetřila takový práce.
Na začátku jsem si samozřejmě předsevzala, že v knize nebudu přeskakovat, začnu pěkně od začátku a pojedu do konce…a pak si na závěr, až to celé proštuduju, vyzobu takové ty třešíňky, co mě zajímají (rozuměj, jak konečně tu bláznivou kobylu donutit chodit ven), mno, ale to se přesně nestalo.
Začala jsem zkoumat kapitolu o pachové práci…doufám, že jsem ten termín nespletla, to je takové to, že kůň má poznávat různé vůně, čuchy a smrady. No, to mě tak nadchlo…že mi z toho došlo, že budu muset nejspíš sehnat kůži z divočáka, protože skokem do přední části knihy jsem vyšetřila, že se Sísa může klíďo bát čuchu divokých prasat, a proto čučí do dálky, kde nic není (akorát to tam je od těch divočáků rozrytý, mno). A taky je v té knize černé na bílém napsáno, že když k tý kůži nebude chtít jít, tak mám prodlévat mezi koněm a tou kůží a on tam ten kůň nakonec přijde…poté, co předvede škálu nejrůznějších komunikačních kejklů.
Ve škole nás učili, že se na závěr má všechno pěkně shrnout a zhodnotit. Jsem ráda, že někdo, konkrétně Koňské knihy, se odhodlal knihu o konejšivých signálech vydat. Nedokázala bych knihu napsat ani přeložit ani dovést do finální podoby lépe, než to udělali druzí, a mám pocit, že stejně dobře bych to taky nedokázala, proto si nechávám svoje dva rejpance od cesty a knihu co nejvřeleji doporučuji vaší pozornosti. Zní to fakt jako naprosto pitomý klišé, ale opravdu by měla být v každé knihovně. Je to kus dobře odvedené práce, který je k užitku.