Je spousta aktivit, které člověk tak nějak více, nebo méně, nebo vůbec a nebo k smrti vůbec nemusí. A to i při pěstění činností, které má jinak docela rád. Rozuměj chov koní. Přináším top fájf, teda vlastně six, mých nejvíc nejnenáviděnějších koňočinností. Schválně, kde se protneme…
Lovení ledu – oblíbená zimní činnost. Skvěle prokrví horní končetiny…někdy i dolní. To si takhle přijdete nalít koním vodu a v kýblu je ledová krusta (v lepším případě), v horším případě “těžítko”. Krusta nejde rukou rozbít, proto si pomůžete nohou. Kopnutí do ledu však věnujete takovou razanci, že si naberete vodu do boty. Následně přichází ta lepší část, kousky ledu musíte z ledové vody vylovit, jinak byla celá ledoborecká akce k prdu. Můžete použít holé ruce, nebo si pomoct cedníkem, lepší je kovový, protože plast křehne v mrazu snad víc, jak lidský prsty. Jak já tohle nenávidim.
Transport “těžítka” – to je ta horší varianta kusu ledu v kýblíku. Dochází k ní v případě, že “ty svině” málo pijou, aby si buď přivodily koliku, nebo vyrobily “těžítko”. To se pak musí vzít celý kýbl, včetně obsahu samozřejmě, a přenést se ke kamnům. Jako v terénu, kde mám koně já, je to fakt super pocuc. Jo, ty kamna, zase ne až tak moc blízko, protože když se to dá blízko, přijde nejdřív smrad a pak velká voda…
Odvíjení, navíjení, svíjení, motání, šmodrchání, prostě oplůtky. Kdo má koně tlusťocha a psychopatické sklony, tak ví, o čem hovořím. Potřebujete koně nějak omezit v pastvě, tak ho prostě omezíte tím, že ho zavřete do ohrádky, kterou postupně posouváte. Zpravidla o metr denně. Vždycky musíte odmotat pásku, přepíchat tyčky, natáhnout pásku… a takhle furt dokola až do konce pastevní sezóny. Letos je teda sakra dlouhá…
Oblíknout, svlíknout, oblíknout, svlíknout, oblíknout. Kdo nemá seník, ví o čem je řeč. Plachta. Odkrývání a zakrývání sena plachtou dokážou ještě vylepšit tři povětrností vlivy – déšť, sníh a jejich bratr mráz. Není nic zábavnějšího, než odkrývat mokrou těžkou plachtu, na které jsou kusy ledu romanticky pocukrované sněhem, které když na vás spadnou, tak vás nejmíň přizabijou.
Blátivá jílovitá lepivá srágora na kopytech, která se následně nalepí na háček na kopyta, pak na ruce, pak na kalhoty, pak na bundu, na kapesník a nakonec na obličej. Mokrá se maže, suchá se drolí, ale fakt blbě. A pronikne postupně, plíživě skoro všude. Musí se to jenom přežít, no.
Jo a tohle taky fakt nesnáším…zadek v chroští… jedná se v zásadě o to, že kůň kadí na ty nejdebilnější místa. Značka ideál je hromada kamení, tam se to nabírá na lopatu opravdu dobře. V těsném závěsu je kobylinec ve vzrostlých kopřivách. Znáte to, s vypětím sil to nahrnete na lopatu a když ji po dvou minutách, co se u násady kroutíte jak hadí žena, zvednete, kopřivy stáhnou obsah lopaty zpátky na zem a můžete začít nabírat znovu. Tentokráte ovšem kobylinec notně rozmašírovaný, tudíž blbějc sebratelný. Další místa, žlaby, napáječky, trnkové a šípkové keře, pařezy, kořeny stromů…
A to je asi všechno.
P.S.: Dneska ráno jsem si vzpomněla, že další věc, kterou nenávidím, jsou ponožkožravé holínky, ale není to činnost, tak se to neocitlo na seznamu.