A já ji teda chtěla taky, se musím přiznat.
A já i přesně vím, proč jsem ji chtěla. Tenhle cvik “zmagnetizování” koňského zadku lidskou rukou byl pro mě důkaz, že fakt klikám a že jsem schopná pomocí odměny něco naučit. Protože spoustu věcí už Sísa uměla na šťournutí někam. Ale tohle byl fakt úkaz, zvedla jsem ruku nad hlavu a šup, byla zadkem u mě.
Kromě zvedání mého trenérského sebevědomí (které bylo vzápětí opět nemilosrdně sraženo k zemi) se z tohohle cviku dá časem vyčarovat dovnitř záď, můžete si koně naštelovat tak, že na něj můžete odněkud nastoupit, může se z toho vykřesat otočení kolem předku, no, není to cvik primárně neužitečný. Prostě umět izolovaně hýbat kusama koně, je fajn a může se to hodit, no.
Jak jsem k tomu přistoupila? K tomu přistupování? No, jako vždycky dost křivolace a sebedestruktivně.
První nedobrost, kterou jsem si natropila bylo, že jsem před tímhle kouskem neměla se Sísou nacvičený žádný čistě pozitivkový cvik. Žádný úsměv, stání v klidu, snížení hlavy. Nic. Všechno našťouraný, naustupovaný. Prostě jsem chtěla to přistoupení, protože bylo fakt cool.
Začala jsem tak, že jsem Sísu drbala jednou rukou na zadku a druhou jí u toho horem dolem krmila. Pak jsem začala být trochu sofistikovanější a nejdřív ji na zadek sáhla a pak jsem přidala k ruce krmení z ruky, z té, co nebyla zrovna na zadku. Pak jsem ruku nastavila kousek nad zadek, chvilku počkala a nakonec ji nechala na ten zadek prostě lehce upadnou, opět drbání, opět krmení. No, a pak jsem se málem počůrala, protože při dalším pokusu už Sísa fakt nehodlala čekat a šla ruce naproti sama.
No, to bylo radosti. Já hýkala, Sísa házela hlavou a koulela očima. Byla jsem táááák spokojená. Se sebou, se Sísou, s celým světem.
Přistoupení zadkem bylo tam. A byla to paráda. Další chybku, kterou jsem udělala bylo sledování jakýchsi reiningových videí na Youtube…pod jejich vlivem jsem totiž pocítila nutkavou potřebu, aby Sísa přistupovala k ruce co nejrychleji a co nejdéle, pokud možno úplně dokolečka dokola. Oni v tom reiningu se taky točej okolo nohy, víme? Sice okolo zadní, ale to už je takový detailíček. Jako opět vrchol pablbství. Nutno podotknout, že jsem každou vrtuléru dostatečně chválila a krmila. Kobyla se mohla vejpůl rozlomit, jak mi chtěla vyhovět.
Co bylo dál. Dál bylo to, že mě Sísa připíchla zadkem na ohradu a přišlápla mi nohu. Klela jsem jak posedlá, to jo, ale jako jak jsem se na ni mohla zlobit. Dělala jenom to, co jsem ji celou dobu učila, co jsem odměňovala. Takže prostě bacha na to, co si odměňujeme. A v případě velkých koní a kontaktních cviků to platí dvojnásob. Pokud se vám kolem koní motají děti, platí to trojnásob. Prostě cviky z kategorie “ty mrzačící” hodně dobře zvažte.
Nějaký to ponaučení z toho pro mě vyplynulo, protože s Amber jsem už postupovala trochu jinak. Minimálně v tom, že jsem nejdřív hodně moc oblíbila ustupování ode mě…a místo rychlosti odměňovala pomalost.