Nekladu si za cíl přesně vyčíslovat, co všechno musí člověk poplatit, když chce mít herku u baráku. Spíš mi v tuhle chvíli jde o počáteční investici, se kterou se musí počítat, když chcete na svého koně vidět z kuchyně. Jasně, bude se to lišit případ od případu, místo od místa, rozmazlenost od rozmazlenosti…berte v potaz, že tohle je můj případ, moje místo a můj druh pohodlnosti. Tudíž výpovědní hodnota je prostě…jak to říct, prostě omezená.
Když chcete mít koně doma, musíte nejdřív mít to doma, žejo. Já začala úplně naopak, nejdřív jsem koupila doma koním a pak jsem teprve řešila sebe. Jako chytrý to nebylo, ale měla jsem štěstí a časem sehnala i doma pro sebe v dohledu doma pro koně.
Tákže, co mě to stálo. Jako první jsem kupovala pozemek. Protože jsem chudá, nemohla jsem si moc vyskakovat. Zaplatila jsem tenkrát za 5 hektarů 460 tisíců. No, louka ani pastvina to fakt nebyly, spíš bych to nazvala brutální náletoviště. Do nákladů musím přičíst i motorovou pilu a křoviňák… nějakých 40 tisíců. Jako musím, protože můj budoucí výběh byl vlastně flákanec lesa a bez pily bysme to nikdy nevyklučili. Na druhou stranu jsme v té době neměli auto, tudíž jsme ušetřili na pohonných hmotách, všechno jsme jak magoři tahali vlakem.
No, ale protože to nešlo, pořídili jsme si Felicii Agátu, nejvěrnější stroj. Přišla nás na rovných 10 000 Káčé. Červená, krasavice, trochu zrezlá, ale krasavice.
Dalším investičním bodem byla stavba ohrady. Neumím si představit, že bych nechala koně na noc jenom v pásce, proto jsem se rozhodla postavit ohradu, které říkám pevná. Však to znáte – akátové kůly v zemi a spojené ve dvojí výšce bidly. Tady jsem měla fakt kliku, protože tím, jak jsme káceli les, nadělali jsme si dostatek materiálu na celou ohradu, plotila jsem necelý hektar. Stálo mě to spoustu času, sil a odhodlání, ale v penězích v zásadě jen spojovací materiál (nějakých pět tisíců), lanko a izolátory. Lanko vyšlo asi na 700 a izolátory, protože jsem marnivá a chtěla jsem keramické, stály asi 1200. Zdroj k ohradníku jsem měla z dřívějška a autobaterii jsem dostala zadax.
Nářadí jsme postupně začali skladovat ve vojenské maringotce, říkáme jí Krpálek. Koupili jsme ji v roce, kdy Lukáš Krpálek vyhrál svoje první olympijské zlato. Krpálek nás stál 40 táců. Nářadí domov mělo, koně nikoli, musela se postavit koňobouda, ta první, provizorní vyšla na desítku a byla ve stylu pomáhej Pánbůh. Jako fakt hnusná, tři krát pět metrů. No zrůdinec. Dneska v ní mám sklad sena. Opravdická tzv. krasokoňobouda mě zatím vyšla na 400 tisíců a pořád není dotažená, jak bych si to představovala.
Další položka byla plachta na seno, ale ne ledajaká, ale taková, kterou neusene člověk ani ve dvou lidech. Vyšla mě na 15 litrů, ale stejně to prostě není ono, tudíž bude časem potřeba postavit seník. Plachta je hlavně v zimě a hlavně když má člověk dělat všechno sám hroznej vopruz. Kór taková ta, co byla původně reklamní banner, jen tak něco ji neprotrhne, ale taky ji jen tak někdo nenadzvedne. Zato mě vždycky nadzvedne spolehlivě, hlavně když z ní transportuju kusy ledu. Jo a palety, hodně moc palet, pod seno i nad seno pod plachtu. Byly zadax. Díky přátelé.
Další položka byla IBC nádrž na vodu, taková ta kostka, co se do ní narve kubík vody a nedá se pořádně vevnitř vymejt, protože nejste had. A dva kulatý kalfasy, obsah 40 litrů. Dohromady 1500,- ať nežeru. No a sítě na seno…ale ty ani počítat nebudu, prostě spotřební zboží. Pak tu máme kolečko a takové to drobné ruční nářadí. Díky tomu, že jsem v původní hnusokoňoboudě neměla podlahu, jen mlat, tak jsem ušetřila na koštěti, heč.
Pak přišel ten okamžik, kdy jsem sehnala bydlení pro sebe, zahradní chatu, přes cestu od koní. Půl mega lup ho tam. Taky jsem nechala zřídit vlastní vodovodní přípojku, bo zichr je zichr. Tahle prča mě vyšla na 360 tisíců a nebetyčnej voser s úřadama. Co jsme narvali do té chaty v rámci humanizace prostředí ani nepočítám. Bylo to dost a furt to není dostatek. Ale ušetřila jsem na ředkvičkách, protože chata má velkou zahradu a můžu tu mít spoustu záhonků.
Teď ještě chci zavést ke koním elektriku, světlo, kamery, znáte to. Zatím jsem na 40 tisících za projekt a člověka, co vyřeší úřady, ne, sama to už dělat nechci, děkuju. Sama jsem si řešila stavební povolení na koňoboudu a už to nechci nikdy absolvovat, neboť se u toho člověk musí chovat slušně, tvářit úslužně, ale nejradši by všechny poslal “v řiť”, a to prosím pěkně zkratkou.
Jo a pak jsem zjistila, že je celý areál na tak debilním místě s tak idiotským přístupem, že mi prostě nikdo nechce přivézt seno… ano, 25 000,- za přívěsný vozík, vlezou se do něj dvě koule sena a tahám ho Agátou, trochu u toho zatouchá, ale je tak hrozně statečná, že jí možná koupím brzy novou spojku. K tomu, abych mohla tahat seno Agátou, jsem musela nechat udělat propustek přes škarpu, traktor to dal, ale Felda s tím měla problém, 60 tisíc. No a pak ta jedna Tatra štěrku na vysypání kolejí, abych mohla drandit i v mokru, cenu už si nepamatuju, bylo to málo.
Pak tu máme zpevňování ploch ve výběhu, protože jaksi jíloviště blátoviště není to, co člověk chce. A bum ho, zpevňovací dlažba 45 tisíc…a to je jen začátek.
Jasně, je tu hodně věcí, který člověk fakt nepotřebuje, ale prostě si to chci udělat hezký, no. Sčítat to do výsledný cifry radši nebudu, aby to můj muž neviděl, kdyby se mi náhodou kouknul přes rameno. Vůbec nemůžu počítat práci, protože to by se mnou asi švihlo, bylo jí dost…
Když tohle podtrhnu a sečtu… a to jsem ještě nezapočítala koupi druhého koně… tak bych to asi napodruhé udělala jako racek… v****** se na to.
