S koňoboudou to bylo složité, jak jinak v chráněné krajinné oblasti, v ochranném pásmu vodního zdroje, vedení vysokého napětí, lesa, mimo zastavěné územní obce. Nakonec jsme to ale dokázali a bouda stojí a koně v ní bydlí.
Jak to probíhalo? No, vyžrala jsem si to řádně. Rozeslala jsem poptávku několika projektantům. Ozval se jen jeden, inženýr architekt, cizinec. Cena byla podezřele nízká, řekl si o deset tisíc, ale nikdo jiný se neozval, tudíž jsem sebrala všechnu odvahu a podezřelce, který krom toho, že neuměl moc česky, ještě příšerně koktal, a vydali jsme se na stavební úřad obce z rozšířenou působností, abysme jako zjistili, co a jak. No byl to zážitek nejen pro mě, to vám řeknu. Na stavebním úřadě mi toho moc nepověděli, zato mě poslali na nějaké oddělení územního plánování, ať se zeptám tam, protože se k tomu stejně musí vyjádřit jako první a bude to trvat asi tak dva měsíce, když budu mít štěstí, protože toho mají fakt moc. Inu což. Šli jsme tam.
Přiznávám, bylo pondělí něco před půl pátou, chápu, že už chtěli jít všichni dom, ale já zase chtěla legálně postavit svůj pastevní přístřešek. Jenže to jsem ještě nevěděla, že nic jako pastevní přístřešek – pomlčka zázemí pro zvířata neexistuje. Existuje jen stáj. Jenže tu jsem nechtěla, protože stáj = legislativní vopruz první třídy. Po čtvrt hodině vysvětlování toho, o co se mi jedná a hledání v nějakých plánech a zákonících se pan úředník dobral výsledku, že rozhodně nic jako pastevní přístřešek stavět nemůžu. V územním plánu je pozemek jako zahrada/sad, můžu si postavit seník, nebo zahradní domek. Dobrá, řekla jsem si a nabrífovaná internetem jsem se rozhodla pro zahradní domek se skladem ovoce, protože seník o dvou kójích mi přišel málo uvěřitelný. To jsem ještě nevěděla, že lidi bydlí ve včelínech…
Pak už to šlo ráz na ráz, ajnc cvaj, do té doby, než se poslal projekt, jehož vypracování trvalo necelý týden, na všechny ty úřady. Poněvadž stavební úřad potřebuje svoje podklady, aby mohl rozhodnout, žejo. Musela jsem zajistit vyjádření, a to kladná. Na odboru územního plánování to sice trvalo dlouho, ale už jsem tušila, že tam to bude v souladu s ÚP a bude to v poho. Pak jsem potřebovala dobrozdání odboru životního prostředí, musel se vyjádřit také vodoprávní úřad, pozemek pro stavbu se musel vyjmou ze zemědělského půdního fondu, tudíž se posílala žádost také tam. K té bylo potřeba přiložit něco jako výsledky půdního průzkumu, které spočívaly v tom, že jsem vykopala na pozemku díru metr na metr na metr, nafotila ji a nějaká paní mi zpracovala lejstro, že je tam hlína, která se musí shrnout, zaplatila jsem za to asi trojku a do díry zasadila strom.
Potřebovala jsem taky vyjádření od všech provozovatelů sítí. Sice jsem stavěla mimo zastavitelné území obce a sítě tam nejsou, ale je to standardní postup, takže mi musely napsat všechny ty ČEZy, SČVAKy, Eony, Vodafony, T-mobily, GAScosi, že tam žádná elektrika, plyn, potrubí, kanalizace, dráty a optický kabely nevedou.
Potřebovala jsem taky vyjádření obce, tam to taky prošlo hladce. Vesnice malá, papírů málo. Odpověď jsem měla do týdne.
Trochu oříšek bylo sehnat souhlasy majitelů dotčených pozemků… to jsou ty lidi, co vlastní parcely okolo a musí souhlasit s tím, že u sebe hodláte stavět. Jeden soused byla obec, tam to bylo v poho. Dalším sousedem jsou Lesy ČR, trochu hlavolam se proklikat, kam se to má vlastně poslat, ale nakonec jsem nějakého ubohého lesníka dohnala telefonem a nadiktoval mi adresu, kam s dopisem. Díky mocný lesů páne! No a sousedům z řad obyčejných lidí jsem rozeslala dopisy a čekala, hodný, slušný lidi, do čtrnácti dnů jsem měla podepsaný situace, kde bude bouda stát, doma.
Poslední věc, která mi k úspěchu chyběla, bylo kladné stanovisko Agentury ochrany přírody, a to teda byla věc, to vám povím. Stanovisko mi po měsíci přišlo, ale kladné rozhodně nebylo, neboť moje koňobouda zásadně narušovala krajinný ráz. Jenomže my zabejčilí majitelé zvířat, co jsou žumpa na prachy, se jen tak nevzdáváme, žejo. Tak jsem vzala chlapa (jakože morální podpora a umí trochu líp jednat s lidma než já) a domluvili jsme si teda na té agentůře sedánek. Říkala jsem si, to bude OK, web mají hezký, mají tam návod pro stavitele, aby jako jeho barák nehyzdil okolí, byla tam spousta keců o vzájemné diskusi a vysvětlování. Rozhodně se domluvíme. Lidi, jak já jsem se spletla! Ale jo, nakonec jsme se domluvili…
Dozvěděla jsem se, že proběhlo místní šetření, ano, tihle agenturní agenti u vás můžou vizitýrovat bez vašeho vědomí, je to v pořádku, je na to zákon, ze kterého vyplynulo, z toho šetření, že se tam chodíme rekreovat, protože tam mám kadiboudu (už mě nebavilo chodit s rejčkem do lesa) a maringotku (tu jsme si pořídili, protože už bylo fakt na prd nechávat veškerý nářadí, třeba kadirejček, píchnutý v lískovým keři). Koutkem svého oka jsem pohlédla na oko svého muže, jehož oko začalo nasraně cukat. Mozoly až na prdeli, ale rekreujeme se, dobrý. Ale to byl teprve začátek jízdy.
Spekulace o rekreaci jsme se snažili vyvrátit tím, že se tam opravdu rekreovat nehodlám, že tam máme pár hektarů, na nichž chceme hospodařit, a bez zázemí to jde blbě. Sice se nám podařilo pořídit chatu, ale je to daleko, není to ideální a potřebujeme nějaký sklad nářadí, rozuměj zahradní domek, v místě. A fakt jsem se snažila nebejt jedovatá a jízlivá. A bylo to hodně těžký. Když jsme se dozvěděli, že si máme nářadí nosit z chaty, tak jsem viděla, jak začalo muži cukat druhé oko a v hlavě se mu líhne něco jako: “To bych chtěl vidět tebe ty tlustá …” Katastrofu jsem se snažila zažehnat zrychleným přesunem k ústupu.
Ohledně narušení krajinného rázu nepomohlo ani to, že bychom naši plánovanou červenou sedlovou střechu schovali za krycí zeleň, stavba se musela přesunout do nejnižšího bodu pozemku, jupijé, všechen bordel mi poteče do boudy, super. Nicméně se podařilo nějak dohodnout, že nemusíme stavět na úplné hraně pozemku a tím pádem si vytvořit tzv. “komunikační závadu” v jediné cestě, po níž se dá vozit seno. Celou stavbu jsme museli ze 70 metrů zmenšit na 48, protože byla moc velká. Na otázku vzhledem k čemu je moc velká jsem se odpovědi nedočkala, prostě moc velká. Znamenalo to pro nás měnit projekt, čemuž jsem se chtěla vyhnout, ale pochopila jsem, že lepší podmínky, než 48 metrů na patkách v blátovišti na dobu deseti let nevyjednám, zatroubila jsem na ústup a s díky jsme vyklidili pole. Já smutná, on nasraný.
Bylo potřeba teda něco přemalovat v projektu, zavolala jsem proto koktavému cizinci, ten se ovšem zatím stihl zcela zmizet. Zkrátka se zdekoval někam, no chtělo by se říct do prdele, úplně pryč. Od teď jsem v tom teda byla sama. Umluvila jsem známého, aby mi plánek přemaloval a orazítkoval. Za to se mi podařilo od Agentůry získat souhlas. Vydala jsem se radostně na stavební úřad, aby mě málem vomyli. Zjistila jsem totiž, že kvůli posunutí stavby si musím o všechna podělaná vyjádření žádat znovu. Sice budou nejspíš znovu kladná, ale prostě se to tak musí. Tak jsem si dala další dvouměsíční čekačku a pak se znovu vydala doručená lejstra předat úřadu.
A jupí, po měsíci mi přišlo stavební povolení s miliardou podmínek, ale bylo doma a mohlo se začít…kdyby nebyly Vánoce.
A o tom, jak se ten můj zahradní domek dostal na katastrální mapu, napíšu někdy příště třeba.
Jo a ještě bych chtěla podotknout, že nejsem nějakej zvrhlej nepřítel přírody, vždyť já nemám nikde navezenej ani gram recyklátu. Co ale hodně špatně nesu, je nespravedlnost, a tohle jednání mi přijde vzhledem k tomu, co se stavělo a staví po okolí, třeba hned za plotem, a co se po okolí obecně ve vztahu k přírodě děje jako nespravedlivý. A jo, jsem furt ukřivděná. A to jsem ani nemusela mít závazné stanovisko od památkářů!