Krmím celoročně senem. Kdo má doma schváceninu, moc dobře to zná, seno, sítě, malý oka. Když je problém naplnit síť, potopit, dvě hodiny počkat, vytáhnout, nechat okapat, roznést sítě a nevypustit u toho duši. Protože když má suchá síť dvě kila, tak mokrá bude mít nejmíň čtyři. Ale co bysme pro ně neudělali, žejo. A co teprve když si přečteme, že krmení z visících sítí není úplně ideální… a to prosím pěkně ani pro koně, od kterých nechceme žádné sportovní výkony. Nedělá to dobře svalům, kloubům, kostem, zubům, ale našim zádům a šlachám taky ne. No a tak jsem se začala poohlížet po nějaké nevisící alternativě.
Dostala jsem tip na takový velký plastový míč, který se naplní senem a koně si z něj jako uždibujou, to jsem ale zavrhla, protože mi je úplně jasný, že bych ho furt lovila někde mimo výběh. Při dobré konstelaci pak někde v Labi a při ještě lepší konstelaci nejspíš v Hamburku.
Další tip, který jsem dostala, byl na vaky na seno. U nás je vyrábí Senožrout. Pokoukala jsem po webu a experimentálně vzala dva vzorky. Člověk je chce všechny, ale měla jsem tak akorát na dva, no. Vybrala jsem jeden popruhový vak a jeden, který má jednu stěnu z materiálu jako je síť na seno, ta je na suchý zip. Jinak oba vaky mají zavírání na karabiny, ty teda jsou dost fórový, vydržely mi asi tak tři dny. No, řekla jsem si, že to je asi schválně z bezpečnostních důvodů, protože si umím představit, jak se do toho pytle nějaký expert zauzluje a podstatnější karabina nepovolí.
No a jak jsem s těma pytlema spokojená… Oba mám už skoro rok a vypadají pořád stejně. Provedení je super, nikde se to netřepí, nic z toho neleze. Háček je v suchém zipu, pokud na síti se suchým zipem elegantně stoluje Sísa, svět je zalitý sluncem a všechno je v nejlepším pořádku, pokud si ovšem sucháčové sítě všimne Ambi, je problém, protože ji prostě surově zašlápne, síť vyrve, následně stoluje tzv. plnou hubou na volném seně a na závěr to ještě všechno pěkně pokadí. Naštěstí se síť dá vymáchat a sucháč jde normálně vykartáčovat ocelovým kartáčem.
Co pytle a počasí. Tak to je kapitola. Ve skutečnosti snesou snad všechno, problém je, že já né. Jako nemám nerváky na to, aby moje krásný drahý funkční vaky na seno byly obalený podzimní blátivou srágorou. Oni do dávaj, ale já fakt ne. Co je další pitomá věc je přívalový déšť, to pak máte z vaku napáječku, protože spodní část je nepropustná. Jinak testováno od mínus patnácti do plus čtyřiceti a obstály. Bála jsem se, že jak zasněží a zmrznou, že sníh nepůjde oklepat, ale to se ukázalo jako lichá obava. Jejich multipotencionalita se ukázala, když nasněžilo víc, to se na ně dá sednout a sjet kopec (a že ve výběhu kopec fakt mám) po prdeli dolů, nepeláší to sice jako igelitka, ale alespoň se člověk nerozbije o pařez (ty mam taky).
A co je od Senožrouta další pecka, to je skládací rohový krmelec. Večer nandám, ráno sundám. Fakt existuje! A je super. Přišla jsem k němu náhodou, v rámci testování produktu.
Upřímně byla jsem vůči tomuhle experimentu dost skeptická, říkala jsem si, že to bude pěkná kravina. A ono ne.
Do zásilkovny jsem si šla pro cosi, co vypadalo jako zlomenej rybářskej prut v kartonu, co má těžší jednu stranu. Když jsem to doma rozbalila, tak jsem zjistila, že je součástí zásilky i spojovací materiál, paráda, člověk dostane vruty a hmoždinky a nemusí v OBI dumat, co kudy projde a jak to přidělá.
Takže přidělá. Jsme u přidělá. Přidělat to zvládne podprůměrně šikovná ženská během pěti minut. Stačí vrtačka a šroubovák – jo, ale ten musí mít konec, aby přesně zapadnul do toho vrutu. Když k tomu pustíte chlapa promění se to na pekelnou akci na dvě hodiny, protože vymejšlí, jak to přidělat rovně, nejdřív si musí tu rovinu vyrobit, pak dumá, aby bylo všechno stejně vysoko a správně vysoko, chce přistavovat koně, no prostě… přidělejte si to na tajňáka a máte klid. Ne jako já nebohá, skoro rozvedená.
Celej krmelec je zapnutej na takovejch kroužkách na suchý zipy, ty teda držej fakt dobře. Udržovat stále v poloze zalepeno! Ať se na to nenalape bordel. Krmelec je vyrobenej z takový jako síťovny, co se dává do oken, aby člověka nesežrali komáři, akorát že o dost silnější. Materiál je to pevnej. Ale víc než ten materiál mě odzbrojil můj chlap (ten s tou rovinou), když moudře konstatoval, že se z toho nenažerou. A když jsem se hloupě zeptala proč jako, tak že to má moc malý oka. Je trochu deformovanej tím, jak pořád plníme ty sítě, chudák.
Čeho jsem se bála. No, nejvíc asi toho, že krmelec nedožije rána, pak že nedožije dalšího rána a pak dalšího a dalšího. A on vypadá furt jako novej a je fakt v permanenci. Bála jsem se, že se na něj budou kobyly věšet a tím ho zničí, to se nepotvrdilo, žerou vrchem, žerou spodem, nežerou teda přes tu síť, to fakt nejde. V krmelci se dají vyžírat i koňmi tolik oblíbené tunýlky. Původně jsem měla plán se ke krmelci chovat opravdu hezky a s úctou, ale jak se dožíval stále nových a nových rán, tak jsem se odvážila do něj dávat i tzv. ostružinové seno (kdo by to chtěl plnit do sítí, žejo) a stále drží. Takže dobrý, snese fakt zlo. Jediný, co jsem ještě nezkoušela, je naplnit ho vidlema, tak hnusná, abych ho bez výčitek propíchla nejsem, chci, aby mi chvíli vydržel.
Na konec jsem si schovala krmelcovo nejlepší vlastnost. Skladnost. Volným senem (rozuměj krmelcovým) krmím jenom v zimě, takže v létě ho odepnu a schovám do šuplíku. Super, ne? Jako naprostá paráda, sbohem stěhovavé plastové kalfasy. A ještě jednu věc musím přiznat, kdybych neměla možnost si krmelce (prostě se tak nějak v průběhu psaní stal členem rodiny) vyzkoušet, nejspíš bych si ho nikdy nepořídila. Teď ale stopro vím, že na zimu si koupím ještě jeden.