Koncem září se konal v malé vesničce na břehu Labe Palpační seminář pod hlavičkou Physsio Dressage, ano, Kristina Koudelová, přesně tak. O semináři nikde nic moc informací nebylo. Byl totiž soukromý. Pořídila jsem si ho místo dovolený (tuzemský, low cost). Měla jsem na něj totiž spadýno, už jak jsem o něm viděla informace na modrý sociální síti. Jenomže moje červený auto dojede s bídou do okresního města, co je asi tak deset kiláků daleko. Tak jsem si koupila víc vstupenek a udělala jsem si seminář doma. Jenom pro sebe a svoje koně. A byla to teda jízda.
Jako říkala jsem si, že když budu mít štěstí, tak třeba přiveze koňskou lebku, nebo distální (Sledujete to cizí slovo? To jsem se naučila na tom semináři.) část některé z končetin. No, to jsem se spletla, lektorka to pojala ve velkém stylu a přivezla komplet celou kostru koně uloženou v X krabicích, no plný auto toho měla.
Jak to probíhalo? Abych pravdu řekla, byl to asi nejinteraktivnější seminář, který jsem kdy absolvovala. Aniž by mě to prudilo, nutno podotknout. Nejprve jsme si vždycky probrali (měkké i, byl tam i kocour) nějakou část koně teoreticky, pak jsme si hráli s kostičkama, pak jsem měla ve stylu “Žádná otázka není hloupá!” hroznou spoustu nablblých dotazů a nakonec jsme šli všechny ty kostičky, teda ty hmatný, nahmatat na moje koně. To byl pro mě dost oříšek, protože jsem si je přes pastevní sezónu chytře vykrmila, aby z nich náhodou v zimě nelezly kosti (sic!)… ne že by se to někdy stalo, žejo. On obtloustlej poník opravdu není ideální figurant na tenhle seminář, ale co se dá dělat, jinej materiál nemám. Naštěstí Kristina Koudelová má zřejmě rentgenové vidění, tudíž mi vždycky naprosto přesně ukázala, co mám kde hledat a řekla bych, že jsem tam vždycky nahmátla něco, co pod těma vrsvama sádla mohla být i kost.
První věc, na kterou jsme se museli podívat byla orientace na koňském těle. Protože když máte kostěné 3D puzzle, tak je dobré si nějak popsat, jak ta která kost patří vzhledem k zemi, slunci a měsíci. Bylo by dost obtížné popisovat mediální pohled na levou lopatku stylem – sedneš si pod koně, strčíš mu hlavu do břicha mezi přední nohy, takže spíš do hrudníku, hlavu otočíš vlevo a ejhle, vidíš podlopatkovou jamku, prohlubeň, vyhloubeninu, nebo jak se ten šmejd jmenuje česky.
Sice podobných obrázků, co bylo v prezentaci, jsem viděla už značnou řádku, ale nikdy jsem si ty směry po pravdě nezapamatovala. Až teď, protože prostě cranium je lebka, tudíž kraniální logicky bude směrem k lebce, zatímco cauda znamená ocat, tudíž kaudální bude směrem k ocasu (no, tak jednoduché to není, ale pro nás to stačí). Dorsum je hřbet, proto všechno, co je směrem ke hřbetu je dorsální, jo a máme i hřbet ruky a nohy. No, když jsme všechny tyhle palmární, plantární, ventrální, distální, proximální a pozor, rostrální, i když mně osobně by se víc líbilo nostrální – jakože k nosu, poňovač rostrum znamená zobák a zobák kůň nemá, probrali, mohli jsme se bez obav pustit na jednotlivé dílky koně.
Upřímně mohu říct, že atlas a axis už si nikdy nepopletu. Taky už dokážu určit, jaký obratel patří do které části páteře, ale ze začátku to byl boj. Kdybych nebyla pod dohledem, tak bych zřejmě stvořila monstrum. Taky vím, že střelková kost vypadá jako nok, karpálních kostí je tolik, že si jejich jména zřejmě vůbec nezapamatuju, i když k nim byla super pomůcka, kterou jsem samozřejmě zapomněla. Šokézní je, že nejenom kosti se nějak jmenunou, jmenujou se dokonce i jejich části. Jo a ocas! Ocas vypadá prý jako vetřelec, jenomže ten už jsme neměli sílu vybalit z krabice, takže jsem ho na vlastní oči neviděla. I bez ocasu toho bylo až moc, fakt jo.
Došlo i k vyvrácení několika mých mýtů. Třeba jsem si myslela, že vím přesně, kde nahmatat patellu, protože je i vidět žejo (Háhá) a ono ne, já celej život koukala na nějakej výčnělek stehenní kosti a ďoubala na něm prstem, jakou máme hroznou fixaci a luxaci patelly (Prostě blbka.). Zjistila jsem, že krční páteř vede jinudy, než jsem si myslela, a to, co jsem u Sísy považovala za jednotlivé obratle (podle hmatu rozhodně fatálně poškozené) je ve skutečnosti jenom tvrdý sádlo. Nutno podotknout, že jak koně, tak lektorka se mnou měli fakt trpělivost – neustále jsem do něčeho dloubala prstem místo celou dlaní, nebo jsem začala kobylu drbat na zadku místo toho, abych palpovala žebra. Měla jsem kvanta pitomých otázek, často i ne přímo k tématu. Prostě postrach, poděs.
A jak bych to celé shrnula? No, ve výsledku mi to dalo hrozně moc. Nějaké “placaté” povědomí o koňské kostře člověk má, i když nikdy moc žádnou anatomii extra nestudoval (třeba si myslí, že ví, kde je patella). Jenomže pak, když to všechno vidíte trojrozměrně, můžete se podívat, jak je která kost tlustá, tenká, těžká, křehká, je to prostě úplně o něčem jiném než obrázky v knížkách a videa na Youtube. Tohle prostě za ty prachy stálo, i když jsem si musela koupit čtyři lístky místo jednoho… měla jsem lektorku jenom pro sebe, k tomu dva šmátrací figuranty (a i přesto už na konci bylo vidět, že je to moc nebaví, úplně nevím, co by se dělo, kdybych chtěla ušetřit a sháněla další tři lidský dloubaly), nemusela jsem se stydět za debilní dotazy a spratkovitost pomlčka čůzovitost svých koňských osobností. Dobrý to bylo.
Jděte do toho taky!