A jak jsem se u toho chovala neeticky. Někdy.
Když jsem si Ambi koupila, měla jsem ji nějakou dobu ustájenou „vpryči“, než jsem dostavěla ohradu, abych mohla obě holky přestěhovat (Ambi a Sisinku). Mno a měla jsem pro nebožačku majitelku „vpryčového“ ustájení dva úkoly, jednak aby se o Ambi hezky starala (to byla malina) a jednak aby ji proboha naučila dávat nohy, protože já to žádnýho koně nikdy neučila, tudíž to neumím a nechci s mlaďaskou experimentovat (HAHA), abych si ji hned nezkazila.
Mno a ona ji to naučila, jenomže ne tak, aby mi to vyhovovalo. Rozumějte, já prostě do výběhu nosím ohlávku jenom ve svátek. A nepotřebuju dovednost typu „bereš mi nohu, zvedáš mi nohu, čau jindy“, a to prosím pěkně i u kyblíku s večeří. Čili, jak jsem milé pony milou nohu odlepila od země, následoval asi tak třívteřinový prostoj (než se to cobovi doplazilo do mozku asi) a následně krok vpřed pro opětovné udržení rovnováhy. No, a to jako nechci. A nemám nerváky, na tý noze viset jak hadr a pak společně upadnout. Svádět boje o nohu a podobně. Takže jsem na to šla znovu po svojemu a polopozitivně.
Klid a bezpečí. Důležitý bylo hned na začátku zajistit pro zvedání nožiček to správné klíma, teda jo, fázi nechám si na nožičku sáhnout jsem prostě vynechala, protože tu měla zvládnutou dobře. Čili vhodné prostředí, taky byste nestáli na jedný noze na místě, kde vám hrozí, že vás někdo sežere a nebudete moct kvůli částečný beznohosti vzít kramle, žejo. Jo a taky je potřeba nějak eliminovat případné koně bez uší (u nás rozuměj Sísu).
Nakloněná rovina a hledání toho, kde je zrovna váha. No jo. Můj velkej problém, nemám nikde v celým výběhu ani kousek roviny. Takže jsem nejdřív sama na sobě musela vyzkoumat, jak že to je v tom podělaným kopci s přenášením váhy. Vůbec jsem u toho nevypadala dobře. Výsledek se ovšem dostavil a vždycky jsem nějak trefila odlehčenou nohu, kterou jsem zvedala (nejdřív já sama sobě a pak koňovi … vždyť to píšu, že jsem u toho vůbec nevypadala dobře a už vůbec ne mentálně v kondici). Prostě jsem k Ambince přišla, čapla jsem jí odlehčenou nohu a než se rozkoukala měla tlamu plnou mrkve a nohu zpátky na zemi. S tím souvisí tzv. technika „prostrč a nevyklub“. Normálně se nohy při R+ tréninku targetujou, jenomže já se bála jak čert kříže toho, že si naklikám hrabání a kopání, tak mám místo toho „prostrčanevyklub“ techniku. Ta spočívá v tom, že zatímco koni jednou rukou držíte nohu, druhou umně prostrčíte za zády, u čehož si nevykloubíte rameno, a krmíte mrkví. Kůň si spokojeně stojí na třech, chroupe si a vy může odměňovat TO zvednutí. Jo, já vím, je to debilní – dneska bych to učila přes ten target, mno.
Jo a teď pozor, teď přijde ten neetickej moment. Když jsme jedna, nebo druhá ztratily rovnováhu, tak jsem zapojila krutý a nemilosrdný trest. Začala jsem odcházet. Pochybuju, že by mi to u jinýho koně prošlo a ještě jsem ho tím naučila dávat nohy, ale cobové jsou prostě jiný.
Tákže … abych to shrnula: potřebujeme místo, kde se kůň cítí bezpečně, zvedáme nohu, na které není váha, postupně prodlužujeme jak vzdálenost nohy od země, tak dobu zvednutí (nikdy ne obojí, prostě pozor na zvyšování kritérií), mno, a matkou moudrosti je opakování, takže ty nohy zvedáme tak nějak furt. Jdeme kolem výběhu, šup, nohy nahoru. Jdeme s vodou, šup, nohy nahoru. Jdeme vypnout ohradník, šup, nohy nahoru. V nejvyšší formě jsem zvedla i 137 nohou za den…
P.S. Při strouhání to pořád není stoprocentní, ale věřím, že to časem dotáhneme.