Aneb jak to zařídit, aby se kůň snů nestal noční můrou.
Nejjednodušší a nejmíň riziková varianta je najít si českého chovatele tohoto plemene, vypravit se k němu na kus řeči a zjistit si, jestli náhodou nemá nějaký tovar na prodej.
I když zrovna nebude mít koně, kterého by chtěl poslat do světa, možná bude vědět o někom, kdo takové zvíře má…
Jak se takový chovatel hledá? No, dneska už poměrně jednoduše. Podíváme se na stránky Irish Cob the Czech Republic a tam najdeme odkazy na web některých chovatelů a od toho se pak poměrně jednoduše odpíchneme dál. Protože lidi znaj lidi, žejo.
No, tak přesně takhle jsem to já neudělala. Já si koupila coba na Bazoši. Červenýho. Z dovozu. Od překupníka. Do dneška se divím, že jsem byla schopná se při své racionalitě zachovat naprosto iracionálně a přes zvážení všech možných průserů do tohletoho obchodu šla. Protože se mi prostě ta kobyla líbila.
Jako polehčující okolnost vlastní nesoudnosti mohu uvést, že Amber byla “prodejně” ustájena u trenérky, kterou znám. Uvěřila jsem informaci o tom, že to sice není kůň pro začátečníka, ale že to zvládnu. Dostala jsem i další informace: kobyla má čip, je zapsaná v plemenné knize (té holandské, vínové, jak jinak), přivezená je z Anglie a je z chovu Steve Downa.
Na žádnýho ze svých koňáckých přátel jsem se kvůli radě obrátit nemohla, protože mi bylo jasný, že by mi tenhle kauf rozmlouvali. Osobně jsem věděla akorát tak to, že ke standardu irského coba patří rousy a taky že se prohnaly internetem nějaký kauzy o nakažlivých nemocích, které se s coby přivezly, a o falešných papírech. Jako soudnej člověk by si tenhle nákup rozmyslel. Já si ho rozmyslela asi tak desetkrát, ale kobyla byla červená, mno, tak jsem ji koupila (jasně vím, že u coba se na barvu koukat nemá).
Co se mi vyplatilo a co by se mohlo vyplatit ostatním při podobném typu hurá nákupu.
Předně jsem si nastudovala všechno dostupné o irských cobech na internetu. Včetně diskuzí, kauz, hnoje nakydaného na prodávající atd. Vše jsem pečlivě zvážila a vybavena kvantem informací jela zkoumat, zda je kobyla tzv. ve “standardu irského coba”. No, měla rousy, celkem malou hlavu, zadní nohy do X… podle mého odborného posudku jako cob prošla. A taky byla červená, žejo…ale na barvu fakt nekoukáme.
No, pak jsem začala zjišťovat, co jako kobyla umí…no, co asi tak jako ročníakousek spratek mohla umět… Bylo na ní vidět, že k lidem jako úplně nemá takový ten vztah “lezu ti do ksichtu”, spíš tak jako z povzdálí klidně sledovala. Sáhnout na sebe nechala. Nějakou průpravou vodění na ohlávce si prošla, nohu neochotně zvedla. Na pidi procházku se mnou poloochotně vyrazila, trochu si u toho zařvala. Nikam mě nevláčela. Přišla mi v pohodě.
Dalším bodem nákupu bylo sehnat veterináře, který kobylu proklepne. Když jsem sdělila, že se jedná o coba a dovezeného k tomu, dozvěděla jsem se, že tyhle koně trpí na koliky a na boláky v rousech (o těch rousech jsem věděla už z internetu). Taky prý mám počítat s tím, že kobyla bude začervená a tak dále a tak podobně. Mně se kobyla zdála zdravá, ale co já, já vím prd. Inu, veterinářka dorazila, čip seděl, papíry seděly, oči viděly, uši slyšely, nohy chodily, plíce dýchaly, srdce tlouklo. Rentgeny jsem nedělala. Zdálo se mi to u budoucího lesovozního spratka jako zbytečný luxus. Doktorka řekla dobrý. Já jsem řekla dobrý. Smlouva se podepsala, peníze se poslaly a já byla o herku bohatší.
Hele, měla jsem fakt štěstí. Na lidi i na koně. Takže každý cob z dovozu není šmé a každý překupník není bastard. Prostě to je kus od kusu, jako se vším.
Nevyžádaná rada na závěr? Nenechte se do nákupu vmanipulovat, nenakupujte z lístosti ani v časovém presu, nenakupujte, protože nechcete domů jet s prázdným vozejkem, nechte herku proklepnout veterinářem, ať se na ni jukne váš trenér. Shromážděte informace a pak se prostě rozhodněte, co uděláte dál. Vy si to zvíře přitáhnete domů, vy se stáváte zodpovědní za to, co si k sobě připoutáte…tak bacha, aby to nebyla pomsta pastvin…ať těch britských, nebo těch českých.