Přistihla jsem se, že už jsem zapomněla na některé z problémů, které jsem kdysi dávno i nedávno řešila. Vyrobila jsem si pár parádních zlozvyků, které by se mi u cizích koní mohly nevyplatit. A ano, koní se bojím, to zůstává…proto se snažím, aby ti moji byli pokud možno bezpeční.
A co že to už nemusím řešit?
- Nahánění koně po výběhu, když se nechce nechat chytit. Cože? Nechce se nechat chytit? Jak se to probůh stalo…stalo se to tak, že nechce mít s člověkem nic moc společného. Leckdo doporučí odhánět koně tak dlouho, dokud ho to nepřestane bavit a nenechá se lapit, jenomže nejsem trotl, abych lítala pro nic za nic do kopce a honila koně. Mnohem jednodušší je mu dát pokaždý kousek mrkve, až si v hlavě vytvoří spojení “kousekmrkvemámade” a přijde sám, žejo. Sportu zdar! Nazdar!
- Válcování ve vratech. To je ale pěkně ošklivý nešvar. Přijdete z práce, říkáte si, že těm herkám uděláte trochu bene a jdete je pustit z pustého výběhu do zatravněného výběhu. Otevřete vrátka a frnk, herky v tahu a vy modrý a utlučený. No, tak to u nás už taky neexistuje. U nás se otevřou vrátka, pak se postupně naondí ohlávky, nastříká se repelentem, dá se kousek mrkve a jde se pást. Žádný vypouštění pošuků se nekoná, jde se způsobně…alespoň dokud se neprojde kolem mé křehké maličkosti, pak ať si pošukujou, jak chtějí, když teda nepřespošukují ohradníkovou pásku…
- Plec na kyčel, plec na prdel. Tohle je záležitost, kterou jsme trpěly se Sísou, když byla nervní, kvůli čemukoli, prostě se na člověka lepila a zároveň si ho odhazovala plecí z cesty, aby mohla nervozitu snížit pohybem, rychlejším…klusacím, no a já jsem klusat nechtěla. Jé, to bylo rad. Musíš švihnout přes plec tušírkou. Tak to sice moc nefungovalo, ale mohla jsem si pak zkusit uklidnit fákt nasranýho koně, takže k něčemu to bylo. Další rada, musíš kroužit vodítkem před čumákem, když se tam nacpe, dostane rycnu a bude pokoj. No, rycnu jsem dostala akorát tak já do ksichtu a druhou plecí do zadku. Musíš jí zacouvat, no tak to bysme mohly rovnou chodit pozadu, žejo. Musíš jí zastavit…a nechat tancovat na místě, žejo. Vezmi si ji na kruh, ona se uklidní…a jsme na tom kruhu do dneška. Bane, i tohle mi vyřešila mrkev. Prostě jsem Sísu ládovala mrkví, když se náhodou na chvilku zastavila, nebo zpomalila, nebo se na mě nesápala. A nakonec to došlo až tak daleko, že i při její separační úzkosti ji mohu brát z výběhu jako druhou a na stájovce v pohodě přemístit krokem, bez pouštění draků, kam potřebuju.
- Nejdřív kyblík, potom koník. Takže jako do žlabu se nasype šrot a pak se k němu pustí zběsilý natěšený kůň. To u nás nešlo. Mám koně furt ve výběhu. Musela jsem je naučit, že se čeká, než se kyblík postaví na zem a neužírá se z něj cestou. A jako ne že by si mě nevšímaly, to oni vědí, že se něco chystá, ale nesápou se na mě. Věřím, že jinde bych dopadla jako Štěpán s koledou…
- Věšení sítě na strom i s koněm. U nás se čeká až zacvakne karabina, podá se mrkev a pak se teprve začíná vytahovat seno ze sítě. Prostože je fakt vopruz věšet nad hlavu síť, která je přesně o dva koně těžší, než by mohla být. A navíc vždycky, když se blíží zacvaknutí karabiny, tak se celá akce jediným trhnutím zničí, zmaří a může se začít znovu. Tak tohle jsem odstraňovala cíleně, protože jsem z toho fakt kvetla. Ráno. Tma. Déšť. Čelovka. Bláto. Kluzko. Spěch. A do toho se člověk snaží pověsit síť a my víme kdo, mu to maří. To nešlo. Takže pěkně počkat v klidu až síť visí, přistane mrkev a hurá jíst.
Mohla bych ještě pokračovat, ale proč všechno střelivo vypálit hned…no, o těch zlozvycích asi příště, už tak jsem hrozně dlouhá.