O existenci určitých pravidel v „R+ prácisezvířaty“ jsem měla nějaké to povědomí, už když jsem si kupovala první klikr. Byly to takové ty věci, že koně nenaučíme žebrat, kousat a že není dobré učit hřebce vzpínání tzv. zachycením. Byla jsem král!
Při své óbrblbosti jsem měla docela štěstí na koně. Kobyla z odměn stejně nadšená jako ze sena…a z přítomnosti člověka…mno asi stejně jako z jeho nepřítomnosti. A já tak chtěla, aby mě měla ráda!
Abych se ale dostala k tomu, k čemu se snažím od začátku směřovat…kromě pár mouder, které jsem měla, jsem časem vygůglila, že je ještě třeba korigovat začátek a konec lekce. Přisvojila jsem si nabídnutí targetu pro začátek lekce a rozhození několika mrkviček plus zmizení ze scény pro konec lekce. Tady je výčet růzností, jak jsem lekci začínala a k čemu to vedlo:
1) Situace: Jdu s targetem (jo, kobyla už uměla nose touch…ten se naučila před tím, než jsem vůbec tušila něco o začátcích a koncích lekcí), kobyla stojí u sena a nechce od něho jít. Mé pocity: Chce se mi brečet, jsem hrozně zklamaná, měla jsem připravených asi tak dvacet cviků, které jsme měly zkusit. Kobyly pocity: Teď si tady trochu zobnu a pak se uvidí. Co jsem udělala: Chvíli jsem zevlovala a pak jsem se otočila a šla jsem pryč…nejdřív jsem ale dala kobyle kus mrkve…se s tím nepotáhnu zase domů, žejo.
2) Situace: Jdu s targetem, hýkám: „Jdeme makat?!“ Kobyla na mě jukne, nabere si plnou hubu sena a vydá se ke mně. Moje pocity: Super, super, paráda! Kobyly pocity: Těžko říct. Co jsem udělala: Šla jsem dát pár cviků…něco nového…a pak šup, konec lekce a pustit kobylu zpátky k senu.
3) Situace: Kobyla stojí u ohrady a hypnotizuje vchod do maringotky…státní pamlskové pokladnice. Moje pocity: Hrozná radost, že si kobyla „přišla říct“ o práci. Kobyly pocity: „Tak co ty blbá člověče? Už jdeš s tou mrkví…nebo mám použít tajný laserový pohled číslo sedm?“ Co jsem udělala: Beru target, pamlsky, klikr, běžím ozlomkrky do výběhu a klikám jako divá. Osel, mno…blbá člověk.
Kdy jsem pochopila, že jsem cvičená opice? Když se do té maringotky upřeně zadívala…asi tak…po páté…došlo mi, že signál k začátku lekce nedávám já targetem, ale Sísa zíráním, protože a poněvadž jsem si myslela, že mě má konečně ráda a nesmím ji zklamat a musím přiběhnout s klikrem a mrkví. Taková kravina!
Jak říkám, mám štěstí na koně, zas až taková hrůza z toho nevznikla…jen jsem tak zhruba třikrát sama sebe traumatizovala něco kolem deseti minut trvajícím přísným žalářem v maringotce…než koňová odešla žrát…a postupem času jsem našla vytouženou „navzájemneprudivou“ rovnováhu, kterou tu a tam narušíme.