Je to prosté, je to jednoduché. Za prvé musíte snížit příjem a za druhé musíte zvýšit výdej.
Primitivní. Jenže jak na to, když …následuje asi tak pět set argumentů, proč to nejde. Teď nechám stranou všechny zdravotní strašáky a koňské civilizační nemoci související s ne zrovna šlank linií…prostě jenom pár věcí, co mi pomohly trochu zhubnout pra(s)poníka.
1) Sítě s malými, hodně malými oky, s oky 3×3 centimetry. Hodně, hodně malých sítí s malými oky, které umístíme co nejdál od sebe.
Klidně tyhle sítě: Sítě bez nudy, zatím asi to nej, na co jsem při naší cestě za hubnutím narazila. Naprosto bez konkurence jsou ty malé sítě pro poníčky, do nichž se napěchují maximálně dvě kila sena. Jasně, Sísa je fááákt nesnáší, ale já jsem pán sena.
2) Síť musí viset. Jakmile totiž síť nevisí, ale leží na zemi, tak se k zemi může přimáčknout, a tím se do ní snadněji vyžere díra…jé, co mě to stálo sítí, než jsem učinila tenhle poznatek.
3) Je dobrý vědět, kolik sena do sítí nacpu, k tomu je dobrá váha… Vždycky znovu mě pobaví, jak mám blbej odhad na množství sena. Tyjo, to je těžká síť, tak ta má alespoň patnáct…mno, po zvážení s bídou osm…ale to chceme, vlastně, žejo.
4) Samozřejmě, chceme KáŽet (klackovité žluté), tady si musíme dát pozor, aby šlo ze sítí tahat, prostě chvíli pozorujeme, jak moc se pra(s)pony vzteká a po vyhodnocení situace buď přihodíme trochu KáŽetka na zem, nebo ho necháme trápit (toho poníka). Taky bacha na zimu, abysme ve výběhu nenašli hladorampoucha, nebo vzteklohladorampoucha.
5) Jako je fakt důležitý dobře promyslet, co pra(s)ponymu dáme do kyblíčku, jestli vůbec. Kvůli zachování zdravého rozumu (ano, i kůň má rozum), když se ostatní živí, jsem začala podávat řezanku – bez škrobů a melasy, jednu hrst (pro rejpaly…mám to zvážený, jedna moje hrst je 90 gramů). Normálně bych přihodila ještě nějaký ty oblíbenosti typu: petržel, okurka, cuketa…ale ty padnou během dne při „výcviku“. Co totiž dáme při výcviku, musíme nedat večer do kyblíčku…
6) V zimě to je brnkačka, peklo je zbytek roku, protože roste tráva. V tu dobu přichází ke slovu pastevní náhubek alias košík. Vytahuju ho z pelíšku v dubnu a letos šel chudinka spinkat až v listopadu. Ne, není to týrání…teda pro košík možná jo, myslím teď pro koně. Sísa je daleko víc v pohodě s košíkem, když si může ždíbat trávu, než v izolaci nebo v hladomorně. Jo, pít se s tím dá. Dá se s tím i nažrat tak, že po pár týdnech začnete přemýšlet, jak tu obrovskou díru (která se vám na začátku zdála tuze maličká) zmenšit, aby se pra(s)pony nemohl tak ládovat. Doporučuje se, zjistit, jestli pony dokáže takhle tzv. „na Hanibala“ žrát. Mno, já jsem u tohohle zjišťování brečela a chodila za kobylou se stéblem trávy, který jsem se snažila prostrkovat tou dírkou, abych jí jako ukázala, jak se s tím papá. Další level pokušení nastává, jakmile kůň zjistí, že vy jste ten, kdo ovládá košík.
7) No a poslední věc, která je hodně důležitá. Je potřeba s tím poníkem hýbat. Teda, aby on se jako hýbal, ideálně s radostí a sám od sebe a pořád. Pokud to lze, dělá se takové to, že se jezdí na vyjížďky a chodí na procházky a tak (na procházce zhubnete vy, kůň rozhodně ne…mám s tím bohaté zkušenosti). Darem z nebes je v tomto případě výběh s kopcem…dolů dáte vodu, nahoru nic…protože zevlouni milují místo nahoře, strategicky pak rozmístíte sítě a máte super hýbajícího se poníka. Upřímně, on ten kopec zase tak dobrá věc není…v blátě, s plným kolečkem, které se neovladatelně řítí dolů…pak tam občas člověk upadne a přemýšlí si, jestli by nebylo pohodlnější zůstat ležet, než ho někdo najde…a tak. Ale pro odtučňování to je dobrý, takže to vydržím.